Letošní Wiener Festwochen zahájí dokument o (ne)známé české a slovenské Vídni

Blog | 08.08.2022

Autorka: Pavla Rašnerová

S paní režisérkou jsem se potkala během natáčení kulinářských scén, ve kterých zazářila členka našeho spolku Monika Caudr. Za jeden natáčecí den se jí podařilo připravit například kynuté buchty s povidly, kynuté koláče s překvapením, vydatný ořechový dort nebo bryndzové pirohy. Recept na kynuté těsto má Monika ještě od své maminky, která byla výborná pekařka a stejně tak kuchařka. Vzpomíná si na skvělé buchty, makovníky, ořechovníky nebo skořicovníky, které jim dětem podle něj připravovala. Stejně tak uměla skvěle vařit její babička. Monika Caudr vypráví:

„Keď sme sa pýtali, ako dlho musíme ručne miesiť cesto na buchty, tak vravela: pokeľ nebudze z hredy kapkac (to je východniarsky: pokiaľ nebude kvapkať z plafónu). Trvalo nám pokiaľ sme pochopili, že to znamená – pokiaľ sa nám neukážu kvapky potu na čele.“

Režisérka Lackenberger při rozhovoru s Monikou Caudr

Nutno ještě dodat, že by se veškerý maraton pečení a vaření dále neuskutečnil bez Martiny Canové, která této kuchařské akci propůjčila svou kuchyni a zázemí pro tým Kreativlösung und Filmproduktions GmbH.Více než 12 hodin natáčel tým z Kreativlösung und Filmproduktions GmbH v sídle spolku kulinářské scény

Já moc na pečení nejsem, tak jsem alespoň pomáhala s přípravou mezi jednotlivými recepty Miroslavě Buchwald, která si také střihla jeden recept před kamerou. Anita Lackenberger se bude těšit, když se jí dokumentem o vídeňských Češích podaří do města vnést větší otevřenost vůči světu. Český charakter Vídně je rakouské společnosti více než blízký, ale zároveň v některých ohledech už velice vzdálený a právě i tuto pomyslnou „bariéru“ chce Lackenberger svým dílem nechat padnout.Mirka Buchwald a já jsme po celou dobu Monice asistovaly

Paní režisérko, jak Vás celá ta myšlenka napadla – věnovat jeden z Vašich dalších dokumentů právě tématu vídeňských Čechů?

Dá se říct, že tu existuje jistý mýtus a tím je „česká kuchařka.“ Ráda ji vzpomínám v tom smyslu, že se také svým způsobem jedná trochu o dějiny okolo roku 1900 a o pojem oblasti Čech, i když tu v té době samozřejmě byli i Moravané a Slováci. Pro mě bylo velmi zásadní, že je tu tento mýtus o lidech, kteří mají ve Vídni jinou národnost a jsou tu početně hodně zastoupeni. A dodnes je tento mýtus o kuchařkách z Čech živý. Ve skutečnosti to byly jak české, moravské, tak i slovenské kuchařky. Co vídeňská domácnost, to speciální kuchyně. Je známé, že Vídeň byla za monarchie druhou největší českou metropolí. Bylo tu silné politické hnutí, vzpomeňme například T. G. Masaryka, který byl výrazně činný v říšské radě. Velmi mě ohromil divadelní ředitel z Josefstadtu Franz Pokorny, který byl původem z Čech a ten silně ovlivňoval kulturní dění Vídně. Nebo si vezměme Dvorní operu, ve které v druhé polovině 19. století vystupovala celá řada pěvkyň a pěvců z území dnešního Česka. A to vše potom přerušil rok 1918 nebo období krátce předtím. Jak ale vidíme, existují kousíčky společných kulturních dějin Vídně, které mají své silné kořeny v dnešních sousedních státech: v Česku a na Slovensku.

Které z oblastí života české Vídně byly pro Vás zásadní ve filmu ukázat?

Myslím, že to velmi dobře vystihuje název našeho dokumentu: „Buchteln. Ziegeln. Polka – Das böhmische Wien.“ Všeobjímá to to, co tu Češi dříve formovali a dá se říct – je známé dodnes. Jedním z aspektů je kuchyně, dále je to, dejme tomu, proletářský aspekt. Vzpomeňme tak zvané české cihláře, kteří se zasadili o to, že se z Vídně stala metropole. Zároveň můžeme mluvit o kulturním dědictví, které je silně zakořeněno v hudbě. Mimoto je to ale i silné politické dědictví, což souvisí také s architekturou. Mnozí z architektů té doby pocházeli z dnešního Česka. Jmenujme například Ringstraße. Ve Vídni najdeme dále české školství, ale i spolky, které byly založeny v roce 1870 a jsou dodnes velmi aktivní. Mimo českou a slovenskou komunitu tu existuje bohužel ne moc známá scéna, jejíž kořeny sahají do doby před 150 lety.

Jednotlivé natáčecí dny Vám umožnily se více seznámit s českou a slovenskou menšinou, jak byste tuto spolupráci popsala?

Jako Dolnorakušanka jsem už pracovala na několika filmech, které jsme natáčeli v Česku i na Slovensku. Máme za sebou jeden velký film přibližující rok 1918 na hranici Gmünd – České Velenice. Takže to pro mě není první projekt, ve kterém se tento kulturní prostor snažím znovu propojit. Především se těším z toho, že je to teď možné zrealizovat ve Vídni. Je tu stále silně přítomna tato příšerná kapitola dějin za starosty Karla Luegera, který usiloval o to, aby byl zachován čistě německý charakter města. K tomu musí člověk také dodat – ani Praha nebyla pouze českojazyčná, měla i svou německou tvář. Myslím si, že se musíme orientovat směrem společných rysů, a to především v dnešní Evropě. Máme tu stále jeden kus společné historie. Jsou tu samozřejmě i mnohé zlomy, které pak všechno vrhají do méně jasného světla, ale my se musíme dívat na to společné, na to krásnější.

Jaká místa spojená s českou historií jste ve Vídni s kamerou navštívila?

Naprosto fantastický je například Palais Lobkowitz, dnešní Rakouské muzeum divadla, kde najdeme Beethovenův sál. Byl tam salón, kde vystupoval nejen sám Beethoven, ale v 19. století se tam setkávala a mívala své večery hudební scéna opravdu z celé Vídně. Dalším příkladem může být budova Českého velvyslanectví ve 14. okrese. Architekt Josef Hlávka na mě udělal velký dojem. Proslavil se stavbou Dvorní opery ve Vídni a když člověk jede dále po Ringstraße, natrefí určitě na budovu dnešní OPEC, která je také od něj. Velmi důležitou roli pro mě hrají vícejazyčné školy, a to také škola Komenský. Její založení sahá do 19. století, kdy se už na mnohé myslelo dopředu. Pravděpodobně dnes znovu důležitá myšlenka zní, abychom my všichni vyrůstali v duchu, ve kterém budeme více vnímat jednotnou a ucelenou Evropu než se jen dívat na národnost. Natáčeli jsme také ve Favoriten a Českém Prátru, byli jsme ve Floridsdorfu. Těch míst je tolik, u kterých si člověk řekne: wow, jak je možné, že jsme to nevěděli nebo už i zapomněli.Natáčení podvečerní scény v Českém Prátru

Na konec by mě ještě také zajímalo, jak se Vám podařilo ve filmu propojit minulost s přítomností?

U historických dokumentů je vždy nezbytné, aby divák pocítil i ten jistý závan přítomnosti. Potěší mě, když po zahájení Wiener Festwochen a zhlédnutí mého dokumentu někdo půjde okolo Rakouského muzea divadla a pomyslí si, že to dříve byl český palác. Stejně tak budu ráda, když lidé budou vědět, že existuje divadelní spolek, který byl založen v roce 1870 a je dodnes velmi aktivní. Nebo když si vzpomenou, že se v Lidové opeře hojně hrávalo a zpívalo česky. Mnohé části dějin vymizely z povědomí teprve v posledních letech. Je to opravdu prudký vývoj. Velmi se mě dotklo, když jsem navštívila český divadelní spolek a vycítila, s jakou láskou to tu uchovávají a s jakou velkorysostí se člověk angažuje, například když jsme natáčeli na kolotočích v Českém Prátru. To vše je kousek vídeňské historie. Rodina Kolaříků ve Schweizerhausu –⁠ každý zná tuto restauraci, ale nikdo už neví, jakou má historii. To sice nebude ve filmu, ale za druhé světové války docházelo k silným pronásledováním. Je tu něco, co si myslím, že je důležité pro nás všechny: vědět, odkud pocházíme.Společná fotografie filmového štábu s majitelem restaurace Schweizerhaus Karlem Kolaříkem a skupinou komparzistů z české krajanské komunity

Rozhovor za Marjánku vedla a z němčiny přeložila Pavla Rašnerová.

Celý rozhovor si můžete poslechnout ze záznamu v menšinovém vysílání ORF. Dokumentární film “Buchteln. Ziegeln. Polka – Das böhmische Wien“ najdete v online v archívu televizní stanice 3SAT. Kromě natáčení v sídle spolku se Marjánka zapojila do natáčení scén v Českém Prátru, restauraci Schweizerhaus a divadelním sále Školského spolku Komenský.