Blog | 09.09.2022
Ze zákulisí nového filmu o české a slovenské menšině – rozhovor s režisérkou Marií Seifert
Autorka: Helena Stella Kramářová
Televizní stanice ORF bude zanedlouho vysílat nový dokumentární film o české a slovenské menšině v Rakousku s názvem: „Wiener Melange – Nicht nur Buchteln und Powidl“ [Vídeňská melanž – nejen buchty a povidla]. Ke spolupráci byl přizván i spolek Marjánka. Všechny scény se točily během 7. výročního koncertu našeho folklorního souboru, a proto nebyla zapotřebí žádná speciální příprava. Filmový štáb natočil mnoho materiálu, avšak stále zůstává tajemstvím, co všechno se objeví na televizních obrazovkách. Samozřejmě se nenatáčelo jen v Marjánce, na dokumentu se podílely i další krajanské spolky a instituce. Krátce před premiérou filmu se s námi podělila o své postřehy z natáčení režisérka Marie Seifert.
Paní režisérko, bylo pro Vás natáčení filmu prvním setkáním s českou a slovenskou menšinou v Rakousku?
S českou a slovenskou menšinou jsem se pochopitelně setkala již dříve: s přáteli, kteří měli české nebo slovenské předky či sami původně z někdejšího Československa (případně pak ze samostatného Česka či Slovenska) pocházeli. Znala jsem a během svého studia navštěvovala podnik Nachtasyl, který již bohužel nefunguje. Tam jsem potkala mnoho zajímavých a také politicky angažovaných lidí. Věděla jsem, že je menšina velmi různorodá, a i přesto mě během rešerše překvapilo, jaké bohatství a dříve netušené souvislosti skrývá.
Prozradila byste nám, co chcete divákům skrze film zprostředkovat?
Od začátku bylo jasné, že film nebude naučný se zaměřením na politiku a historii, protože jeho vysílací čas byl určen na sobotu odpoledne. A tak se spíše pokoušíme zachytit a přiblížit dnešní českou a slovenskou komunitu. To, jak její členové v současné době ve Vídni žijí a jak ovlivňují její charakter, kde jsou viditelní a co se naopak děje ve skrytosti. Škála těchto aktivit je obrovská. Navíc jde o dvě národnostní menšiny, kterými by se měl film zabývat v ideálním případě stejnoměrně a jejichž nejmladší dějiny také nemůžeme nechat zcela stranou. Jak ale vytvořit portrét menšiny? Podle mě je to možné jen skrze lidi, kteří do ní patří. Pevně doufám, že se mi povedlo natočit film, který bude vše věrně vykreslovat, přestože v 25 minutách vysílání nelze obsáhnout jejich veškerou problematiku.
Jak Vás napadlo zajímat se právě o českou a slovenskou národnostní menšinu? Souvisí to nějak se skutečností, že letos slavíme Rok vídeňských Čechů a Slováků?
Prvotní nápad na film přišel z regionální sekce ORF. Redaktorka Judith Weissenböck ví, že ráda natáčím portréty lidí. Přišla tedy za mnou s otázkou, jestli bych nechtěla natočit portrét české a slovenské komunity. Ta myšlenka mě okamžitě nadchla, ale upozornila jsem ji, že nemluvím ani jedním z těchto dvou jazyků. Navrhla jsem tedy, aby byl tímto úkolem pověřen někdo, kdo je součástí menšiny. Záměr byl však opačný – měl být poskytnut na menšinu pohled zvenčí. Takže jsem nabídku přijala a společně s producentem Kurtem Mayerem (KURT MAYER FILM e.U.) jsme se pustili do realizace celého projektu. To, že bude film uveden během Roku vídeňských Čechů a Slováků 2022, Judith Weissenböck jistě věděla, přála si však zdokumentovat českou a slovenskou menšinu i bez ohledu na to. Film bude prvním dílem série ORF Wien se zastřešujícím nadpisem „Wiener Melange“ [Vídeňská melanž], která má ilustrovat, jak různorodé toto město je.
S jakými institucemi a spolky jste byla během natáčení v kontaktu? Na co se mohou diváci ve filmu těšit?
Na začátku jsem byla velmi překvapená, jak dobře jsou obě menšiny organizovány ve spolcích a proč se z historického pohledu Slováci tu a tam poněkud drží zpátky. Bylo jasné, že budu chtít zobrazit celou komunitu skrze spolkový život. Chci zdůraznit, že lidé, na které jsem po rešerši narazila, byli do jednoho otevření, sympatičtí, chytří a velmi angažovaní a mnoho mi umožnili. Jednou z organizací, se kterými jsem byla v kontaktu byl Školský spolek Komenský. Zde jsem vedla rozhovor s Ing. Karlem Hanzlem, který mi zprostředkoval velmi cenné informace ze zákulisí menšinového života. Na tomto místě bych také ráda poděkovala Margitě Jonas, která mě v mnoha ohledech podporovala svým neuvěřitelným klidem a vstřícností. Natáčeli jsme ve škole na Sebastiansplatzu, v hotelu Pošta, na Ústavu slavistiky Vídeňské univerzity, v kostele sv. Karla Boromejského a ve vídeňském Prátru při výročním vystoupení žáků škol Komenského na pódiu Praterbühne.
Helena Basler z Kulturního klubu Čechů a Slováků v Rakousku mě zásobila zajímavými adresami, stejně tak i koordinátorka „Roku vídeňských Čechů a Slováků” Ladislava Baxant-Cejnar. Bohužel nebylo možné všechny natočené rozhovory použít, ale získala jsem díky nim cenné informace a jsem za každé z těchto setkání velmi vděčná.
Velký dojem na mě udělal rozhovor Sonjou Spreng, která je dcerou Antonie Bruha, odpůrkyně fašistického režimu. Paní Spreng a její vnučka Billie Rehwald se zasadily o to, aby na začátku tohoto roku znovu vyšla kniha „Ich war keine Heldin“ [Nebyla jsem hrdinkou] a neupadla tak v zapomnění. Kniha pojednává o době, kdy byla Antonie Bruha zajata gestapem a strávila čas v koncentračním táboře v Ravensbrücku.
Točilo se také například i v restauraci „Zur böhmischen Kuchl“. Zajímavou rodinnou historii nám zase byly ochotny zprostředkovat dvě vídeňské rodiny – rodina Kolářova a rodina Kolaříkova. Třešničkou na filmovém dortu bylo ale každopádně natáčení výročního koncertu Marjánky (a to jsem také i celému filmařskému týmu zdůrazňovala). Natáčení v divadelním sále škol Komenského na Sebastianplatzu nás velmi bavilo. Měla jsem velkou radost z flexibilní spolupráce s vedoucí spolku Martinou Canovou a také z toho, že jsme za tak krátkou dobu nasbírali tak velké množství překrásných záběrů.
Zažila jste během natáčení nějaký silný moment nebo něco, co Vás překvapilo?
Vlastně jsem to už naznačila: hluboce na mě zapůsobila především srdečnost všech lidí, se kterými jsem se během natáčení setkala. Tuto vlastnost znám od svých kamarádek, které mají své kořeny v Česku nebo na Slovensku, ale že by se mohlo jednat o společný povahový rys mě mile překvapilo. Mimoto jsem měla radost, že celý natáčecí štáb byl všude přijat velmi přátelsky. Díky tomu byli všichni od kameramanky přes zvukového technika až po vedoucí produkce vždy v dobré náladě a motivovaní. A to i během některých velmi dlouhých a částečně taky stresujících natáčecích dní.
Premiéra filmu bude 24. září 2022 v 16:30 na stanici ORF 2. Bude možné film zhlédnout také později online?
Film bude po premiéře k zhlédnutí ještě sedm dní v mediatéce ORF (ORF-TV-Thek: https://tvthek.orf.at).
Děkuji Vám srdečně za Váš čas a za rozhovor.
Děkuji a přeji příjemnou podívanou!
Fotografie zachycující štáb při natáčení